Můj milý deníčku
Nezlob se na mě, že jsem ti tak dlouho nenapsal. Jsi smuntňounký? Nebůůůď!
Nemám čas, víš? Přestěhoval jsem se do Hradce Králového a je toho tády móc nového. Nový byt, nová kancelář, noví dobytci. Móc dobytků, je jich tu plné chlév. A hlavně toho mám móóc na práci, viš? A furt mě někdo votravuje. Třeba tihle Kolmanoi. Nebo tamtén, jak von se menuje ten slovák, co mluví čésky hézky… Miro! Ten pořát chce kafé a tak. No co ti budu vykládat. Hrůza.
Hele, ale fakt nebuď smutňounký. Já tě mám rád, baví mě do tebe čmárat a psát a že bych neměl vo čem, to fakt jako né!!! To jako já teda mám vo čem psát! Žádný kraviny, to si nemysli. A že by všici čuměli. Já toho můžu ještě světu hóódně říct. Celá samozvaná bloggerská elita by sedla na prdel. Fakt! Ale čas néni. Furt někdo něco chce. Furt někdo s něčím votravuje. Votravové jedni votravní!
A taky víš proč čas néni? Protože jsem blbej jak tágo. Protože heslo udělej to pořádně nebo to nedělej vůbec je utopická capina, která v praxi funguje asi jako květ pampelišky na utírání prdele.
Rozloučím se s tebou básničkou, chceš?
Deníčku můj míli, (jinak by se to nerýmovalo, viš?)
strávím s tebou chvíli.
Času ale málo,
tak napíšu málo. (pozor: absolutní rým!)
Zdařilá už chrápá,
tak musím jít. Pápá!
A neboj, všecko bude!
- Datum modifikace
- 22. 11. 2008
- Sekce
- Osobní
Další články na tomto blogu
- Předchozí:
- Proč nechci být grafikem
- Následující:
- Olomouc 2 Hradec